Friday Edition: Není důvod se bát Machiavelliho
Niccolò Machiavelli není čtení jen pro politiky a politology. Zasaďte si do kapitoly 22 Petra Nečase a jeho manželku, jak jsme to udělali včera, a je z toho dosti zajímavé čtení:
KAPITOLA DVAADVACÁTÁ
O vladařových tajemnících
Nemalý význam má pro vladaře volba ministrů. Jsou – podle toho, jak moudrý je vladař – dobří, nebo špatní. A nejlepší úsudek o vladaři a jeho rozumu si uděláme, když se podíváme, jaké lidi má kolem sebe. Když jsou to muži obratní a spolehliví, vždycky je možné považovati ho za moudrého, protože dovedl poznati jejich obratnosti a uchovati si jejich spolehlivost. Když však jsou jiní, vždycky je možné udělati si o něm úsudek nedobrý, neboť první chybu, kterou činí, činí tou volbou.
Každý, kdo znal Antonia da Venafro jako ministra Pandolfa Petrucciho, vladaře sienského, soudil, že Pandolfo je jistě člověk velmi moudrý, když má takového ministra. A protože jsou tři druhy lidských mozků: jeden chápe sám, druhý chápe jenom to, co mu jiní ukazují, a třetí nechápe ani sám, ani na cizí upozornění – ten první je znamenitý, druhý dobrý a třetí nemá ceny. Pandolfo, jestliže neměl rozum toho prvního řádu, jistě jej měl aspoň dobrý. Neboť pokaždé, když někdo má schopnost rozeznávati správnost a nesprávnost toho, co někdo dělá a mluví, poznává, i když sám není nejdůmyslnější, špatné a dobré skutky svých ministrů a dovede tyto chváliti a ony opravovati; a ministr nemůže doufati, že ho ošidí, a chová se správně.
Ale poznati ministra může vladař neklamně takto: když vidíš, že ministr myslí více na sebe než na tebe a že ve všech svých činech usiluje o svůj prospěch, takový nikdy není dobrým ministrem a nikdy mu nemůžeš důvěřovati. Neboť člověk, který má v rukou něčí stát, nikdy nesmí mysliti na sebe, nýbrž na svého panovníka, a nikdy nemá věnovat pozornost věcem, které se netýkají panovníka.
Naproti tomu panovník, aby ministra nezkazil, musí na něho mysliti, vyznamenávati ho, učiniti ho bohatým, zavazovati si ho, udělovati mu hodnosti a úřady, aby měl tolik cti a bohatství, že nebude toužiti po dalších hodnostech a bohatstvích, a zároveň mu ukázati, že nemůže býti sám, že bez panovníka by všechno ztratil.
Když tedy panovníci a ministři jsou takoví, mohou důvěřovati jeden druhému. Jsou-li však jiní, konec bude vždycky škodlivý buď jednomu, nebo druhému.
Překlad: Jaroslav Zaorálek (s malými úpravami)