Friday Edition: Merkelová, Kundera, Skácel

Dnešní text je úryvkem z nové anglicky psané knihy Kati Martonové „The Chancellor: The Remarkable Odyssey of Angela Merkel“ (Kancléřka: Pozoruhodná odysea Angely Merkelové).

Svět neuvidí jinou osobnost, která by se objevila nyní, když už Merkelová není kancléřkou. Zvídavá, otevřená novým myšlenkám, dychtivá pochopit, jak věci fungují a co lidi motivuje - to jsou vlastnosti, které (Merkelová) měla už před šestnácti lety, než nastoupila do úřadu.

Ke konci svého funkčního období, během oficiální večeře v paláci Bellevue, nemluvila Merkelová o všech problémech, které na ni doléhají - nemluvila o  prezidentech Si nebo Putinovi či o amerických volbách, které zaměstnávaly velkou část světa - ale o časech, kdy byla v Praze postgraduální studentkou. Vzpomínala na své sympatie k velkému českému básníkovi Janu Skácelovi (který stavěl do kontrastu komunistické represe a volnou větnou skladbu českého jazyka), kvůli němuž - jak připomněla přítomným - se podle Milana Kundery, dalšího uznávaného spisovatele z této země, vyplatilo učit se česky.

K tomu přidáváme výrok Milana Kundery z jeho zamyšlení „Jan Skácel mne poutá k češtině“ ze sborníku Bílá žízeň. „Tvorba Jana Skácela je mi důkazem toho, jak je čeština nenahraditelná. Když se zamyslím nad otázkou, co mě nejvíc k češtině připoutává, mám na tu otázku jednoduchou odpověď: Jsou to verše Jana Skácela.“

Od příštího týdne bude mít odcházející kancléřka Merkelová konečně více času na věnování se tvorbě Jana Skácela.