„Světec“ Havel

Výtrysk emocí provázející smrt Václava Havla má několik příčin. Tou nejhlavnější je prostý fakt, že byl širokou veřejností milován a obdivován. Částečně je také reakcí na dobu, v níž žijeme, a která rodí tak málo lidí, které lze mít za hrdiny. Z politického hlediska již zaznamenáváme zřejmou snahu „Havlova tábora“ (tento termín se v budoucích letech bude bezpochyby stále objevovat) vybudovat Havlův posmrtný obraz jako štít proti nepřátelskému táboru, obvykle kategorizovaného jako „Klausův“. Jméno světcovo pak může být snadno použito jako zaklínadlo proti čemukoli, čeho by se hříšníci na zemi mohli chtít dopouštět. Tato nová situace Klausův tábor staví do poněkud obtížné pozice. Někdejší Havlův spolupracovník Jiří Pehe včera v Českém rozhlase prohlásil, že Havlova ostrá kritika, která zazněla v jeho rudolfinském projevu z r. 1997, byla chybou, kterou Klaus dokázal dobře zužitkovat. Nyní se karta obrací. I pokud Klausův tábor získal Havlovým odchodem nějakou výhodu, bude vždy limitován tím, že jakýkoli jeho výrok či čin může být interpretován jako pokus o znevážení Havlovy „svatosti“.