Krize důvěry (a ještě mnohem více)

Banky měly ve zvyku budovat své paláce z mramoru ve snaze vzbudit dojem, že peníze, které vyrobily ze vzduchu, mají svou vlastní vnitřní hodnotu. Tato iluze fungovala do té doby, dokud naprostou prioritou systému bylo udržení důvěry v sebe sama. Úředníci vyprovokovali k runu na banku jen ve výjimečných případech, jako tomu bylo například před víkendovým nájezdem na IPB v r. 2000. V případě IPB stačilo věci jen nepatrně popostrčit, protože banka sama byla řízena tak mizerně, že už předtím prakticky ztratila nárok na důvěru veřejnosti. Evropské a americké finanční trhy se nyní ocitají v podobné situaci. K jejich zhroucení bude stačit pohnout prstem, neboť důvěra v systém byla dotlačena až na samý okraj propasti. Ministr financí Miroslav Kalousek měl, technicky vzato, pravdu, když včera v Českém Rozhlase prohlásil, že čelíme krizi důvěry ve finanční trhy. Jenže problém jde ještě mnohem dál, protože politici a centrální bankéři se zříkají povinnosti konat tak, aby si tuto důvěru zasloužili.