Bezpečný whistleblowing

V poslední době se roztrhl pytel s českými soudci, kteří se dostali do potíží proto, že si pustili pusu na špacír. Nejprve se předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský opřel do Ústavy – do té Ústavy, na jejíž obranu přísahal. Poté jeho místopředsedkyně Eliška Wagnerová tvrdě napadla vládu za její „šílené a asociální“ reformy. A konečně Marie Jungwirthová, přísedící u soudu úplatkářské kauzy Víta Bárty, se nechala slyšet, že se jí chtělo z výpovědí svědků zvracet. Co mají tyto případy „whistleblowingu“ společného? Ani jeden neříká nic, co by už dávno nebylo jinak zjistitelné. Jejich protagonisté na sebe strhli pozornost a rozpoutali politickou diskusi, ale jinak nepřinesli žádná odhalení, kterých bychom se nebyli při troše snahy dobrali sami. Co kdyby takhle zveřejnili detaily o tom, jak jsou soudy a zastupitelství ovládány komerčními zájmy a justičními mafiemi? Teprve pak by se v rámci své profese stali skutečnými disidenty.