Chci něco zadarmo!

Lidé chtějí dostávat něco za nic, a čím více toho dostanou zadarmo nebo levně, tím více chtějí. Říkejme tomu zákon třídy somráků. Lidé si tolik navykli na výprodeje, slevy, speciální nabídky, pobídky, akce dva za cenu jednoho a další podobné kejkle (ať už skutečné nebo klamavé), že pokoušet se jim prodat něco za normální cenu bez jakéhokoli triku se stává herkulovským úkolem. Když T-Mobile přišel s nabídkou mobilních telefonů za korunu pro lidi postižené povodněmi, i ti na kopci začali přemýšlet, jak by se k nim mohli dostat. Do této chtivé atmosféry přichází druhý pilíř penzijní reformy, který od lidí vyžaduje, aby se okamžitě vzdali 2 % svého měsíčního příjmu. Porovnejme si mizernou účast v druhém pilíři s fenomenálním zájmem o stavební spoření. Určujícím rozdílem zde byla státní podpora. Když lidé měli dostat něco za nic, stavěli se do front. Druhý pilíř sotva mohl zaznamenat úspěch bez nějaké pobídky od státu, jako třeba půlprocentního bonusu. Nebo alespoň mobilu zadarmo.