Friday Edition: Existuje v ČR svoboda tisku? (2. část)

Laura Poitrasová, která letos získala Oskara za dokument o Edwardu Snowdenovi, řekla, že po uvedení filmu o Iráku v roce 2006 byla americkou vládou umístěna na tajný seznam sledovaných osob a v následujících letech byla více než čtyřicetkrát při vstupu do Spojených států zastavena. Takové zacházení s novináři prudce snížilo pozici USA na Indexu svobody tisku ve světě za rok 2014, a to na 46. místo. Haiti a Niger jsou na seznamu hned za Spojenými státy, které klesly za jediný rok o 13 míst v důsledku zvýšeného úsilí vlády vypátrat whistleblowery a zdroje úniku informací do tisku.

Česká republika zaujímá na seznamu 13. místo a je ve společnosti Rakouska (12. místo), Německa (14. místo) a Švýcarska (15. místo). Může to vzbuzovat dojem, že je v českých zemích ohledně svobody tisku vše v pořádku, ale organizace Reportéři bez hranic, která seznam sestavuje, zatím ještě nedokázala zohlednit plný dopad oligarchizace, která v současné době charakterizuje česká média. Reportéři bez hranic si všimli stále většího soustředění sdělovacích prostředků v rukou provládních oligarchů v Latinské Americe a na Ukrajině v době vlády Janukovyče, v ČR zatím ale ne.

Není možné tvrdit, že tato oligarchizace vedla v České republice k plošnému poklesu svobody tisku. Pokud chce novinář, podnikatel nebo jiný odborník  veřejně vyjádřit svůj názor, může najít způsob tak učinit bez obav z toho, že to bude mít neblahé následky ze strany vlády. Mnoho vydavatelství nevlastněných oligarchy je ochotných otisknout nekonformní názory a nikdo za to autora nezastaví na letišti nebo na hranicích, aby ho podrobil důkladnější prohlídce jen kvůli zpochybnění nebo kritice vlády.

Oligarchizací médií se však v České republice změnila cena za uplatňování svobody slova. Když chtějí novináři pracující pro některého z oligarchů vyjádřit názor, který se neshoduje se „stranickou politikou“, musí jednat obezřetně. Nemohou ho například zveřejnit na titulní straně. Tato část novin je totiž v současné době vyhrazena pro propagaci politických a obchodních zájmů majitelů. Když je například potřeba odvolat ministra, nejlépe k tomu poslouží titulní strana.

Oligarchové chtějí také zachovat určitou míru svobody slova, a tak na vnitřních stránkách svých novin povolují kritické zprávy nebo analýzy, které mohou být v rozporu s jejich vlastními politickými nebo obchodními zájmy. Dělají to s jistotou, že tím veřejné mínění nebude příliš ovlivněno, protože pouze titulní strany dokáží opravdu něco změnit.

Novináři musí mít na paměti také mocenské vztahy a vědět, který oligarcha může být kritizován kterým médiem. Savovova média například nekritizují Soukupova a naopak. Bakalovo vydavatelství může klidně napadat Babiše a Savova, ale musí být ohleduplné ke všem Havlovým stoupencům. Křetínský/Roman se snaží dělat radost Babišovi a neustále mu podlézají, zatímco vidět Savova za mřížemi je pravděpodobně jedním z nejdůležitějších životních poslání Babiše. Novinář na tyto vztahy musí neustále brát zřetel.

Alternativou je najít si práci v nezávislých neoligarchních médiích a stále více lidí tuto cestu volí, přestože to s sebou nese zvýšená rizika. Vyměnit pohodlné místo ve velkém vydavatelství za nejistotu startupu vyžaduje odvahu. Dopad takových médií je také obecně nižší. Pokud chcete něco skutečně ovlivnit, skoro jedinou možností zůstává práce pro oligarchu.

S touto volbou musí čeští novináři žít: pracovat pro oligarchu a smířit se s omezenou svobodou slova, nebo zůstat nezávislí a doufat, že se najde dost čtenářů a inzerentů, aby všechna ta svoboda slova stála za to. Výběr to moc dobrý není, je to ale pořád lepší než v Americe.

Tento článek vyšel původně v časopise Mediažurnál 1/2015 (31.3.2015). Publikováno se svolením Syndikátu novinářů. První část analýzy si můžete přečíst zde.