Friday Edition: Stopa Toma Stopparda

Tajně jsme doufali, že Nobelovu cenu za literaturu tento týden dostane Tom Stoppard (rodným jménem Tomáš Straussler), britský dramatik a scénárista původem ze Zlína, proto jsme na dnešek přeložili úryvek z jeho biografie, jejíž autorkou je Hermione Lee. (Cenu však vyhrála Američanka Louise Glücková.)

Když se ho v průběhu let ptali na jeho český původ, odpovědi Toma Stopparda se lišily. Když se koncem 60. let náhle stal slavným a všichni novináři se ho ptali na jeho minulost, říkal, že je „vyhazovaným“ (bounced) Čechem. Říkal, že česky neumí a že anglicky mluví téměř tak dlouho, kam až sahá jeho paměť.

Když v roce 1968 Sovětský svaz napadl Československo a jeho první žena si myslela, že by to měl brát osobněji, poznamenal, že Čechem „býval“, ale že se Čechem být necítí. Když byl v roce 1977 v Praze, aby „tak trochu přispěl svým dílem“ k Chartě 77, žádné ztotožnění nepociťoval. Od té doby se však jeho přátelství s Václavem Havlem, jeho zapojení do lidskoprávních kauz v Rusku a východní Evropě, jeho hry na tato témata a v devadesátých letech jeho odhalení ohledně vlastní rodiny a smrti matky změnily způsob, jak o svém češství mluvil.

Po roce 2000, kdy získal čestný doktorát na brněnské universitě a kdy nostalgicky hovořil o hrdosti na své rodiče, svůj původ připomínal s něžností. „Vyrůstal jsem daleko odtud a uvědomoval jsem si, že pocházím z Moravy a že odtamtud pochází i moje matka a otec.“ Ve svém projevu na jevišti českého Národního divadla u příležitosti vstupu země do Evropské unie v roce 2004 mluvil o své „vlastenecké hrdosti“ na českou vlajku, když „jsem já, můj starší bratr a naše matka byli ještě pořád českou rodinou daleko od domova“. A svůj proslov zakončil slovy: „Některé věci jsou nesmazatelné.“ Mezi tyto věci patřilo také jeho židovství, jehož nesmazatelnost si poměrně pozdě uvědomil.